Paneláky zdaleka nejsou za zenitem

Paneláky zdaleka nejsou za zenitem, myslí si bývalý projektant „králíkáren“

Lidé žijící v panelácích jsou pod tlakem developerů. Ti jim totiž tvrdí, že paneláky jsou na hranici životnosti, nebo ji už překročily. Mají stavitelé současných bytových domů, jejichž byznys je založený na tom, aby si lidé kupovali jejich „výrobky“, a ne ty levnější ve starších domech, pravdu?

Odpověď jsme hledali u Petra Plichty, jednoho z těch, kteří před rokem 1989 panelové stavby projektovali. Bývalý projektant z Ústí nad Labem je už v penzi. V 70. a 80. letech působil ve vývoji podniku Pozemní stavby v Ústí nad Labem. Je přesvědčený, že budeme-li se o paneláky starat, nebudeme je ničit, ale modernizovat podle toho, jak se vyvíjejí technologie a požadavky na bydlení, zůstanou tu s námi a my v nich ještě minimálně jedno a půl století.

Takže abych to shrnul, paneláky, které jsme vyvíjeli a stavěli, mají životnost, dle mého odhadu, 150 let tutově.

Co si myslíte o tvrzeních, že se paneláky původně projektovaly a stavěly na čtyřicet, maximálně padesát let?
Myslím si, že je to nesmysl. Samozřejmě jsem zaregistroval, že mají jen takovou životnost. I to je nesmysl. Musíme si však na začátek říct, jakou životnost máme na mysli. Jednak fyzickou – co materiál vydrží. Pak musíme brát v úvahu i životnost ekonomickou a morální a někdy se hovoří i o životnosti právní. O té poslední bych pochyboval, ale ty první tři jsou důležité.

Zkuste to rozvést.
Kdybych měl mluvit o morální životnosti, v Praze stranický Hotel Praha zbourali po třiceti letech. Pokud hovoříme o životnosti ekonomické, to je rozdíl mezi postavením nového baráku a náklady na údržbu toho stávajícího. Tam se může stát, že udržování starého objektu vás stojí nakonec víc než postavit zcela nový. A to včetně zbourání a uložení materiálů někam na skládku, což jsou také nemalé náklady.

Mimochodem, projektanti si prý už v šedesátých letech nevěděli rady, jak jednou budou paneláky bourat. Že odstřelit cihlový dům není problém, ale co s panelákem?
K tomu vám povím příhodu, kterou jsme zažili v roce 1978. Ještě na Silvestra došlo k prudké změně počasí a přišly velké mrazy, které ochromily republiku. Tady v Ústí se právě montoval dlouhý panelák z několika sekcí. Už to bylo vyhnané do třetího patra, když v únoru přišel stavbyvedoucí, že se tam odlupují panelové stěny v místnostech, kde měli dělníci koksová kamna. Jako vývojáři jsme na místě i v panelárně zjistili, že při výrobě měli problém s prudkou změnou teplot a dodali na stavbu zmrzlé panely. To se muselo demontovat. My jsme doslova přes noc vypracovali technologický postup na rozebrání a bylo to. Dneska už jsou nejrůznější stroje se štípacími kleštěmi. Problém s bouráním by asi byl, kdyby se to muselo dělat ve velkém a najednou.

Vraťme se k životnosti panelových domů. Zmiňoval jste fyzickou životnost, na kterou někteří „prognostici“ nyní narážejí.
Těch faktorů je řada. Jaké jsou konkrétní přírodní podmínky, jak se o dům staráte a jak s ním obyvatelé zacházejí. Abyste zjistil stav konkrétní stavby, musel byste udělat sondu. Malá odbočka. Jistě znáte paneláky na sídlišti v Chánově u Mostu. Tam museli jeden nebo dva zbořit, ale to bylo proto, že je tamní obyvatelé zcela vybydleli a zdemolovali. Ty domy za sebou měly nějakých třicet let. Nevím, jestli se tam neudělal nějaký průzkum, v jakém stavu byla konstrukce. Zajímal by mě například stupeň koroze spojovacích žebříčků. V Chánově byly paneláky z mostecké panelárny, tam byly jednotlivé prvky dutinové, předepínané elektroohřevem. Na vlastní oči jsem viděl, že tam se obyvatelé dokázali probourat i stropem. A to je docela těžké.

Konstrukce panelů a domů se od padesátých let vyvíjela. První paneláky byly bezesporu jiné než ty v osmdesátých letech.
Chci upozornit, že beton lze dělat buď z hlinitanového cementu, nebo z cementu portlandského. Ten první má výhodu, že jeho pevnost po zpracování rychle narůstá, ale také brzo odchází. Jsou dokonce známé budovy, které se zřítily. U nás se ale paneláky dělaly z portlandského cementu a z přírodního kamene. Vzpomínám si, že kdysi někde na Ostravsku dělali nějaké stavby ze struskobetonu a tam byla problematická pevnost. Nemám o tom ale podrobnosti. Takže abych to shrnul, paneláky, které jsme vyvíjeli a stavěli, mají životnost, dle mého odhadu, 150 let tutově. Pokud v nich máte stabilní teplotu, pokud vyloučíte chemické vlivy, záměrné poškozování.

Jsou však betonové stavby, které podléhají erozi, občas se zřítí. Vezměte si mosty přes dálnice, jež se postupně kvůli chátrání mění, nebo lávka v Praze-Troji.
Jednak jsou to konstrukce z přepjatého betonu a jednak jsme zřejmě podcenili ochranu před vnějším prostředím. Týká se to působení kysličníku uhličitého na povrch mostních konstrukcí. Uvnitř betonu je ocel, tahová výztuž, a pokud beton degraduje, dostane se k železu voda, to pak může korodovat a pevnost je ohrožena. Když se vrátíme ke stavbám obytným nebo průmyslovým, které se také dělají a dělávaly z betonu, tady v Ústí nad Labem máme sklad, určitě byl v provozu už v roce 1890. Je to smíšená konstrukce, ocelové nýtované sloupy, strop betonový. Stojí bez problémů i po více než 130 letech. Nebo je v Ústí budova, kde se vyráběly gramofonové desky se známým sloganem His Master’s Voice. Také stojí. Stejně tak bývalý cukrovar v Pražské ulici na kraji Ústí. Ten už také má nějakých 130 let. Tak proč by neměly udržované paneláky stát 150 nebo 200 let?

Častým argumentem je, že to „říkají odborníci“.
Možná odhaduji, odkud se to bere. Neřeknu vám přesně číslo normy, která platila pro navrhování betonových konstrukcí. V ní byly návrhové životnosti bytových pozemních staveb 50 let a pro mostní konstrukce 100 let. Toho se chytají lidé, kteří onou životností straší, že paneláky už dožily. Ano, návrhová životnost je za námi u řady panelových domů. Ale to je životnost návrhová. Pak je ještě životnost zůstatková. To je důvod, proč je mi líto, že se asi neudělaly sondy těch chánovských domů před zbouráním.

V případě staveb se musíme bavit ještě o životnosti dlouhodobé a krátkodobé. Ta první se týká například svislých konstrukcí, stropů, schodů, všeho, co je z betonu a železobetonu. Tam se uvádí životnost 150 až 200 let. Potom jsou konstrukce krátkodobé životnosti, tam patří například střešní krytina, to je 40 až 80 let, samozřejmě okna, u těch se počítá 50 až 80 let. Když si vezmete dnešní paneláky, tam jsou většinou všechna okna plastová. A nemá cenu si zastírat, že i tady v severních Čechách se někdy na stavbu dostávala okna, která byla šunt. Výrobce to odflákl. Do krátkodobých životností počítejte i elektroinstalaci. Zpočátku bývala hliníková, pak už se přešlo na měděnou elektroinstalaci. Každá konstrukce panelových domů, jednotlivé řady procházely vývojem. Čas odhaloval některé nedostatky.

Zeptám se na zateplení, které odstartovalo ve velkém v devadesátých letech. Jak to ovlivnilo životnost paneláků?
Podstatně. To je přímo božská pomoc konstrukci. Byly i snahy zateplovat tyhle domy zevnitř, ale to by jen zhoršilo stav, obvodový plášť byste nechali vystrčený na mrazu a horku. Ale i zateplování prošlo postupným vývojem. Polystyren býval ve svých počátcích drahý, do konstrukce se dával nejdřív čtyřcentimetrový. To odpovídalo tepelné izolaci, jakou měla cihlová zeď o tloušťce 45 centimetrů. Pak se cena polystyrenu snižovala a tloušťka izolace se zvyšovala. My jsme tady v Ústí přešli na šest centimetrů, ale i tak nám vyčítali, že se tím výstavba strašně prodražuje. Ještě u paneláků z 60. let se zateplovaly hlavně štíty.

Jak?
K betonové konstrukci se přilepily desky z plynosilikátu. Ty pak potáhli stavbaři ocelovým pletivem, přichycené to bylo sponkami k původní konstrukci a nakonec to omítli. Jednou se ale stalo, že z osmipodlažního štítu čtyři patra zateplení spadla. Přispěly k tomu nejen otřesy při zatloukání pilotů na stavbě kousek od toho místa, ale hlavně technologická nekázeň při zateplování. Původní stěna byla potažená nátěrem, ten ale před zateplením neodstranili, takže i kvůli počasí, když na to pak svítilo sluníčko, se to odtrhlo. Problémem té doby bylo, že dělník na stavbě byl pán, zařvat na něho, že něco dělá blbě, se nedalo. Takže to někdy dopadlo, jak jsem říkal.

O tom, čím paneláky své obyvatele překvapovaly, se vykládaly téměř staré pověsti české.
Některé detaily zateplení, jak ukázala praxe, měly nedostatky. Například se do styku obvodových panelů zastrkoval polystyren do svislých spár a následně zabetonoval. Také to občas odflákli, vznikaly tepelné mosty a lidem lezla do bytu černá plíseň. Do prvních paneláků ve Zlíně se také dávalo jako izolace pazdeří (dřevitá dužina obsažená ve stoncích rostlin – pozn. redakce). Strašné svinstvo. Konstrukce měly malý tepelný odpor, kondenzovaly tam vodní páry, průšvihy s plísněmi. Netěsnící spáry v obvodovém plášti vedly i k tomu, že když si někdo v bytě pod vámi zapálil, cigaretový kouř byl cítit o patro výš. A samozřejmě k životnosti domu nepřispívalo ani chování mnohých obyvatel. V Chomutově jsme v jednom paneláku měli vojáka, který uklízel tak, že jako v kasárnách vylil doma na podlahu kýbl vody a šůroval.

Jste proto, co se životnosti paneláků týká, optimista?
Pokud se straší, že jsou paneláky za zenitem, že už jim doběhla životnost, je to hysterie. Podívejte, beton používali už staří Římané. Leccos z toho stojí doteď. Osobně jsem přesvědčený, že paneláky nás přežijí. Umíte si představit, že by si někdo dnes kupoval v moderní stavbě byt jen na svůj život? Lidé si pořizují byty s tím, že je jednou třeba předají dětem. Morálně zastará je každá stavba, postupným úpravám a modernizaci se nevyhne nic.

Zdroj: https://www.idnes.cz/bydleni/panelak/panelak-beton-bydleni-petr-plichta-developer.A231013_135303_panelakovy-byt_vals?zdroj=patro